Po příletu do Christchurch, jsme
přespali jednu noc u kamaráda v obýváku a ráno jsem si opět sbalila věci a
vyrazila směr letiště. Letiště je zde velice malé, odbavení jsem si udělala
sama u kiosku, včetně nálepky na zavazadlo, které jsem si šoupla i sama na pás
na odbavení. Nikdo mi nekontroloval ani váhu zavazadla ani žádná kontrola
obsahu příručního zavazadla. Takže jsem si v pohodě přenesla láhev
s vodou na palubu letadla. Čekala jsem asi 2h v takové malinké hale,
když pak zahlásili nástup do mého letadla, nechali mě po předložení pasu a
letenky vstoupit do chodby, která vedla přímo do letadla. Letadlo bylo velmi
malinké pouze pro 50 pasažérů. Naštěstí jsem si zaplatila sedadlo u okna, takže
jsem mohla po celou dobu letu pořizovat krásné fotky a kochat se místní
krajinou, na kterou jsem se tak těšila. Po příletu do města Napier na severním
ostrově, mě vyzvedl dědeček s babičkou, rodiny, u které jsem měla dělat au
pair. Zavazadla se vyzvedávají ihned po výstupu z letadla, kde je vlastně
pouze jedna hala přístupná pro veřejnost. Takže to mi bylo velice divné, může
si tak vzít vaše zavazadlo téměř kdokoli, když se zpozdíte s vyzvednutím.
Kufry přivezl takový malý traktůrek a vysypal je pouze na zem, kde jsme si je
všichni ihned rozebrali.
Cesta do mého nového domova
trvala přibližně hodinu a půl. My jsme se ale po cestě stavovali ještě různě
v obchodech zařídit sim kartu, koupit adaptér do sítě apod. Po příjezdu se
ke mně vrhly ihned děti – 7-letá Hope a 4-letý Flynn, a objali mě, jak kdyby mě
znali roky. Což bylo velice milé a překvapující, jelikož děti se většinou stydí
nových lidí. Takže to by byl pěkný začátek. Rodinka se mi celá představila,
ukázala celý dům, moji ložnici atd. Mají tu také hodně zvířátek – pejska, kočku
se 4 koťátky, 3 slepice a poníka. Bývalá au-pair mi před jejím odjezdem
vysvětlila co a jak tady chodí, celkový denní program můj a dětí a pak odjela.
Druhý den už to jelo na ostro,
ráno mě děti vzbudili už v 6h ráno, ať jdu s nimi koukat na pohádky a
udělat snídaní, přesto, že škola začíná až v 9h. Tohle bude tedy náročné,
jsem si říkala :D No nic, vypravila jsem tedy malou do školy, která se nachází
přímo za domem, takže tam Hope chodí sama. A zůstala jsem doma s Flynnem.
Někdy kolem 10h jsem se rozhodla, že vyrazíme na procházku a tím začalo
peklo! Zjistila jsem totiž, že malý Flynn absolutně neposlouchá, na všechno
odsekává a je i dost agresivní. Po tom co nás málem zakousl pes od sousedů, kam
se Flynn vydal, že jde pozdravit kamaráda (řekl mi, že tam chodí každý den, což
asi nebyla pravda, protože jakmile otevřel branku pes se na něj vrhnul, já
utíkala za ním, vzala ho do náručí a pes se vrhnul tedy na mě, naštěstí se mi
podařilo utéct) a potom co mi začal ujíždět na koloběžce uprostřed silnice
(načež jsem mu koloběžku sebrala, když neuměl poslechnout), začal být tak
agresivní, že mě dokonce kopal, kousal, mlátil a plival na mě. No v životě
jsem hlídala spoustu děti, ale v životě si tedy ke mně žádné nedovolilo
takové chování. A to nemluvím ani o tom, jak neskutečně ječí, když mu cokoli
řeknu, aby udělal nebo nedělal. No tohle rozhodně nebude jednoduché. Ale říkala
jsem si dobře, třeba to chce čas, než si na mě zvykne…Bohužel se to ale jenom
zhoršovalo. I po několika domlouvání od jeho mámy a po jejích radách, co mám
v takových případech dělat, se to jen stupňovalo. On prostě nemá absolutní
respekt ke mně, na všechno říká, nejsi moje máma, to není tvoje auto, to není
tvůj dům, atd. Prostě a jednoduše jsem s ním nehla. Myslím si, že je to
hlavně tím, že vyrůstal bez táty a máma je na něj příliš měkká, ty jeho výstupy
zkouší i na ní, jak jsem si všimla, ale není k ní tak agresivní jako ke
mně. Navíc jsem jejich teprve 2. au-pair, a když tu začínala první, asi
netušil, kdo to vůbec je a možná, že se k ní tak nechoval. A pravděpodobně
si jí i oblíbil, a proto, když odjela, byl z toho asi smutný a naštvaný a
zjistil, že sem se přifařila nějaká další cizí holka, kterou se rozhodl prostě
neposlouchat. Takto agresivní ale není pouze ke mně, Hope má od něj několik
jizev a denně řeším, že jí Flynn buď zkope, zmlátí, poškrábá nebo něco. Na což
mi máma řekla, že jí to nepřekvapuje, že to dělá pořád. Což mi tedy nepřijde
jako normální vychovávání dětí.
Bohužel to nebyl jediný důvod,
proč se mi tu nelíbí. Za druhé jsme zjistili, že mi bývalá au-pair zatajila
několik skutečností a to třeba to, že tu bydlím na totální samotě a nejsou tu
v okolí skoro žádné domy, tím pádem žádní lidé. Nejbližší město se nachází
15 km a je tak malinké, že za mé 3 návštěvy, jsem tam neviděla ani žádné mladé
lidi, se kterými bych se mohla seznámit. V okolí tu také není kam jít, je
tu pouze jedna procházka a to asi do 1km vzdálené bushe, který se projde za
20min. Dále tu není ani internet, který je velmi důležitý pro můj kontakt
s rodinou a přáteli, nemohu ani skypovat, na internetu si hledat nějaké
výlety, prostě nic. Mám jen omezený internet na mobilu od operátora, který je
dost drahý a musím si ho šetřit, aby mi vystačil na alespoň komunikování přes
messengery. A další velká věc, která je mi velice nepříjemná, je to, že tato
rodina jsou neskutečný čuníci. Takový bordel jsem tedy snad neviděla. Nejen, že
zvířata se pohybují po celém domě i v koupelně a v kuchyni, ale kočka
například vylizuje talíře po jídle, leze pořád na kuchyňskou linku a jídelní
stůl, pes si lehá do postelí a na sedačky. Všude jsou tak chlupy od nich a to i
na nádobí a bohužel nacházím chlupy neustále i v jídle, což už mi přijde
opravdu nechutné a hraniční. Vůbec se tady neuklízí, máma má v ložnici
jednu obrovskou hromadu oblečení a totální bordel, to samé děti. Ve skříních
jsou rozházené, zmačkané a špinavé kusy oblečení, není to vůbec srovnané podle
triček, spodního prádla a podobně. Ještě se mi nestalo, abych našla dvě stejné
ponožky, takže děti úplně běžně nosí každou jinou ponožku. V posteli je
milion chlupů od psa a kočky, povlečení je potřísněné od jídla a pití, nebo co
to vůbec je. Malá si snad nečeše nikdy vlasy, sotva si vyčistí jednou denně
zuby, v koupelně je takový binec, všude chlupy od zvířat a mrtvý hmyz, no
prostě fakt nemám slov. Jediné bezpečné místo, kam se neštítím sednout a
lehnout je moje ložnice, kterou si udržuji čistou.
Vyvrcholilo to vše v den,
kdy měl Flynn opět zase svůj výstup (který má alespoň 10x za den každý den),
tento byl ale extrémní (snad ani nebudu popisovat)! Do toho kočka sežrala kuře
k večeři, které bylo na lince, dále se vykálela do vany, děti málem zabili
koťátka (která se už naučila vylézat z košíku a brouzdají tak po celém
domě, a i přes mé neustále varování a kontrolování dětí, aby si dali pozor, to
málem dopadlo špatně, když jsem odešla na toaletu), mi už pukly nervy a
rozhodla jsem, že tu musím skončit, jinak se tu z toho dočista zblázním.
Bohužel jsem si uvědomila, že koťátka mám ráda víc než ty děti, po tom všem co
se tu totiž stalo. Mám už k nim takovou averzi, že prostě už nemůžu dál.
To jak se chovají, si musí vyřešit s nimi jejich máma a trochu je vychovat
nejprve, já na to přiznávám nemám sílu ani nervy. A není to jen o mě, po tom
všem co Flynn udělal, sem se už začínala bát, co udělá příště, kam zase uteče,
jestli neublíží sobě, Hope nebo dokonce i mě. Bohužel si myslím, že tento
chlapeček není psychicky moc v pořádku. Bylo mi to líto, že to tak dopadá
ale byla sem nucena oznámit rodině, že tu končím. Řešili jsme to pár dní a
nakonec se domluvili (nebo spíš já jim oznámila, že tu zůstanu max. 5 dní), že
odjedu v pátek 21.11.
Poznala jsem nějaké lidi co žijí
v Hastings, kam se přiletěla. Je to asi 60km odsud, takže se v pátek
vydám směrem na sever a pokusím se najít nějakou jinou práci, pravděpodobně
někde na farmě, a i tedy bydlení. Takže mě čeká opět balení a stěhování
se..doufám, že to bude už naposled, alespoň po dobu měsíce nebo déle. Tak mi
držte palce a hurá za novým dobrodružstvím a doufám, že lepšími zážitky! J
Žádné komentáře:
Okomentovat