V pátek 21.11. jsem přijela do Hastings, cestou jsem
mohla pozorovat krásnou hobití krajinu. :)
Ubytovala se ve zdejším backpackeru (něco jako hostel).
Celkem se mi tam líbilo, bylo tam ubytováno více jak 60 lidí z různých koutů
světa, téměř denně někdo dělal BBQ a jelikož tam byly společné místnosti a
kuchyně, tak se člověk lehce seznámí. V tomto jsou backpackery super,
člověk se tam seznámí, pochytá zkušenosti od ostatních lidí, jak pracovní tak
cestovatelské. Na druhou stranu, pokud je tam takto narváno, je to věčný boj o
kuchyň, nádobí, o sprchy..všichni přijedou z práce téměř ve stejné časy a
chtějí ihned vařit, sprchu apod.
Proto jsem se přestěhovala v neděli do
pěkného domečku pronajatého jedním kiwákem :) Přestěhovala jsem se společně se
4 Čechy, které jsem potkala v backpackeru. Domek je moc pěkný, prostorný,
4 ložnice, 2 koupelny, velká kuchyň s jídelnou a obývací pokoj s několika
sedačkami a LCD televizí. Za domem je velká zahrada s moderním grilem a
také nám tu rostou na stromě mandarinky, které si denně dopřáváme.
Kousek za
domem je takový malý statek s oslíkama, prasátkem, ovcemi a lamami.
V sobotu jsme podnikli dlouhý výlet k jezeru Taupo,
kde jsme po cestě viděli nádherné vodopády. Jezero bylo vytvořeno supervulkánem
a je tudíž sopečného typu. Jedná se o největší jezero na Novém Zélandu. Leží ve
středu Severního ostrova, má hloubku až 186 m a jeho rozloha je 616 km2.
Dále jsme přejeli k řece a vodopádu Huka Falls, kde se natáčel i Hobbit 2
(konkrétně scéna, kde se trpaslíci plavili v sudech). A jako poslední
místo jsme navštívili Termální prameny, kde ze země srčela horká pára všude
kolem nás. To byl také skvělý zážitek!
Večer jsme to ještě završili skvělým
BBQ. Grilovali se pořádné hovězí steaky (které, mi věřte, jsou na Zélandu to
nejlepší), kuře, zelenina, houby apod.
V neděli, jelikož hledání práce jsem odložila až na
pondělí – pracovní den, jsme podnikli další velký a dlouhý výlet a to na Cape
Kidnappers. Tomuto místo se také přezývá Mys únosců. Toto jméno získalo poté,
co se místní Maorové snažili unést překladatele kapitána Cooka při jeho
přistání s lodí Endeavour v roce 1769.
Je to vlastně pořádná štreka dlouhá 9km tam a 9km zpět plus
nějaké procházení v cíli, takže to těch 20km dá určitě. A i když se jde
celou dobu po rovině na pláži, terén není někdy úplně nejlepší. Někdy velké
kameny, malé kamínky, měkký písek, kam se zabořuje noha. Tento výlet je
zajímavý tím, že před cestou si musíte zjistit časy přílivu a odlivu. Tento
výlet je potřeba dobře naplánovat, jelikož z jedné strany je oceán a z druhé
vysoké skály, musíte vyrazit jakmile začne odliv a vydat se na cestu zpět s dostatečným
předstihem (cca 2-3h), aby vás to nezatopilo někde ve skalách (časy se dají
zjistit na internetu nebo na tabulích na místě).
Po cestě tam nás potkalo neuvěřitelné štěstí, protože se jsme
zahlédli Kosatky!! Nejdřív jsme mysleli, že je to žralok, protože ta ploutev
byla tak obří, že to na delfína rozhodně nevypadalo. Pak jsme však viděli
vodotrysk, který kosatce vystříkl ze hřbetu a poté se přiblížila asi 10m od
pobřeží a my tak krásně mohli zahlédnou její černobílé zbarvení. Za chvíli se
vynořili další tři menší kosatky, a pluli kousíček od nás. Bohužel jsem
nestihla udělat nějaké lepší fotky, bylo to tak rychlé, že než jsem stihla
zmáčknout spoušť, byla kosatka už zase pod vodou. Splnil se mi tak ale další
velký sen!
Když jsme dorazili do cíle po nekonečně dlouhé cestě, ukázal se nám
nádherný výhled na celé pobřeží, oceán a vůbec celkově krásné výhledy.
Na tomto
místě také na vrcholu skály hnízdí ptáci zvaní Terejové australští. Jsou jich
tu tisíce a zajímavé je, že na tomto mysu se líhnou, vyrostou do věku schopného
létat. Odletí do Austrálie a pak se sem každý rok vrací hnízdit a nakonec
zemřít. Zajímavé také je, že tito ptáci si vybírají obvykle jako hnízdiště
nějaké odlehlé ostrovy a kdoví proč si zrovna vybrali i tento mys, který je
zrovna veřejnosti nejvíce přístupný. Jedná se zde o největší kolonii na Novém
Zélandu.
Před cestou zpět jsme ještě zkontrolovali tabuli, která
upozorňovala, že bychom měli nejpozději vyrazit mezi 14-14:45 zpět. Vyrazili
jsme chvíli před 14:30, ale bohužel jsme po pár set metrech zjistili, že už je
trochu pozdě a nějaké úseky byly již zaplaveny. Takže jsme museli trochu lézt
po skalách, abychom se dostali přes vodu. A v jednom úseku jsem si i
trochu zaplavala, protože jsem neodhadla vlnu a přeskákala přes kameny v domnění,
že to projde. Naštěstí jen po nohy, ale jít pak těch zbylých 8km v mokrých
botách není tedy nic moc příjemného. V překvapení jsme pak ještě kosatky
potkali znovu. Tentokrát už sice dál od pobřeží, ale i tak to byl opět zážitek.
Domů jsme přišli totálně vyřízení po takové túře. A já jsem usnula snad během
minuty.
Hned v pondělí ráno jsem začala obvolávat různé seznamy
s čísly na různé kontraktory zprostředkovávají práci na sadech, na
konkrétní sady apod. První den jsem volala asi 70 číslům. Cca 80% jsem se ani
nedovolala, další více než polovina mi oznámila, že neberou, mají plno, není
práce apod. Asi 4 čísla mi slíbili, že se ještě téhož večera nebo druhý den
ozvou. Bohužel se tak nestalo a tak sem druhý den obvolala dalších asi 80
čísel. Nějaké sady a místa jsem i objela osobně, bohužel bezúspěšně. Už jsem
začínala mít docela strach, jestli něco seženu. Protože všichni říkali, že v této
oblasti bude hodně práce na sadech, proto jsem sem také přijela. Nakonec v úterý
večer mi přišla sms, že bych mohla od středy nastoupit do práce na vinici, a
tak jsem přijala. Ve středu v 8h ráno jsem se už musela hlásit. Pan
majitel vinohradu a kontraktor mi ukázali, co budu dělat a už se jelo. Práce
spočívá v tom, že čistíme u každého stromku spodek kmenu od větviček a
lístků, co tam narostly, aby mohli jít živiny už do narostlých větví. A hlavní
úkol, posouváme dráty, na kterých se víno vine, nahoru, aby mohlo pokračovat ve
vzpřímeném růstu. A takto celý den, kolik hodin chceme. Toto je na tom dobré,
že si můžeme v podstatě začít pracovat, jak chceme a i skončit. Tato práce
je momentálně placená hodinově za minimální mzdu, což je 14,25 novozélandských
dolarů. Pokud ale samozřejmě chcete peníze, tak je dobré makat, co nejvíc
vydržíte. Zatím mám za sebou 3. Den a už to začínám dost cítit na rukou v prstech
a hlavně pod koleny, z toho, jak se neustále ohýbám. Dneska jsem to
zkoušela tak počítat. Denně udělám kolem 6 řad o cca 200 stromcích, u každého
musím udělat dřep nebo se ohnout plus natahovat dráty. To činí kolem 1200 dřepů
a 8 km nachozených za den. To není špatné skóre, aneb posilovna zadarmo!! :)
A na závěr - takové krásné západy slunce tady máme :)
Žádné komentáře:
Okomentovat