Krušné chvíle a neustálé stěhování

Jak to tak bývá, každý si někdy zažije krušné chvíle. A já jsem tu doposud zažívala opravdu nádherné zážitky a měla jsem se krásně, takže se to „logicky“ muselo opět někdy převrátit. Bohužel letos nebyla moc dobrá sezóna pro ovocné sady, a tak bylo velmi obtížné najít práci po skončení na jablečném sadu. Hledali jsme všude možně, obvolávali, zasílali emaily, sms, objížděli jsme osobně sady. Vydali jsme se i do vedlejších měst, dokonce i do 200km vzdáleného Blenheimu…bohužel bezúspěšně. Začalo nám docházet, že takto už dlouho s penězi nevydržíme, ale vzdát jsme to nechtěli.

Nakonec jsme narazili na takovou malinkou vinici, kterou vlastnil milý dědeček s manželkou. Bohužel žádné lidi nezaměstnával, o vinici se stará sám, ale po našem příběhu nám na druhý den zavolal, že by pro nás měl tedy nějakou práci. 

V tomto vás někdy Zélanďani opravdu dojmou. Většina je opravdu srdečná a snaží se pomoct z plných sil. (Jako příklady mohu uvést: kolikrát, kdy jsme zastavili u silnice s autem a něco řešili, hledali, vždy u nás někdo zastavil, zda nemáme problém s autem a nepotřebujeme pomoci, nebo když jsme hledali práci, jeli s námi i neznámí lidé autem, jen aby nám ukázali, kam máme jet a hledat práci.) 

Práce byla dohodnutá tak, že dostaneme minimálku za hodinu, ale dědeček měl k dispozici celkem jen  $1200, a tak jsme měli pracovat, dokud se peníze nespotřebují, což vycházelo cca na týden práce. Přespávali jsme v autech v asi 10km vzdáleném kempu, kde byla pouze ledová sprcha. 

Kemp, kde jsme přespávali

Kemp v zátoce u Blenheimu

Já jsem bohužel začínala být čím dál víc nemocná, čímž mi ani ta sprcha moc nepomohla a léčit v autě také není moc komfortní. A tak jsme si museli vzít volno z práce, abych se vyléčila. Po dvou dnech mi bylo trochu lépe a tak jsme zkusili jít opět do práce. Bohužel se mi hned přitížilo a tak nás dědeček opět poslal domů, takhle to šlo ještě dvakrát a pak mi došlo, že s touhle nemocí se sama nevypořádám (vypadalo to na angínu). Domluvila jsem si s pojišťovnou doktora, kterého navštívím, což mimochodem trvalo 3dny. Paní doktorka mi předepsala antibiotika, které mi zabraly až po 4 dnech. V té době jsme naštěstí sehnali novou dlouhodobější práci na vinici ve městě Cromwell, který se nacházel téměř 1000km od nás. Potřebovala jsem se dát tedy dokupy. 

Po více jak 2týdenním marodění a měsíce bez práce, jsme se v pátek 20.2.2015 vydali na dlouhou cestu na jih jižního ostrova. Cesta byla opravdu dlouhá, ale ta krása okolo nám to vynahradila! Téměř 90% silnice se táhlo podél pobřeží, ve skalách, podél pláží… Výhledy byly vskutku impozantní! Cestou jsme se také stavili na ledovcích Franze Josefa a Fox Glacier. 

West coast

Pancake rocks

Pancake rocks

Město Hokitika

Ledovec Franze Josefa

Ledovec Franze Josefa

Fox Glacier

Fox Glacier

 

 Po třech dnech jsme se vyčerpaní o půlnoci dostali do Cromwellu.

 Druhý den jsme začínali v 8h ráno v práci. Po krátkém zaškolení jsme začali pracovat a dělali jsme thinning hroznů (což znamená prostříhávání hroznů, aby ty další měli okolo sebe dost prostoru na dozrání). Dále jsme také dělali klipování sítí jako ochrana proti ptactvu.

V práci jsme byli jediní Češi, což nás těšilo, protože jsme tak mohli trénovat angličtinu. Pracovalo se 5 dní v týdnu, 8h denně, někdy i soboty a za minimální mzdu ($14,25/h). 

Přespávali jsme v autech ve free kempu, který se nacházel 4km od města. 

Kemp v Cromwellu

Ranní východ slunce v kempu

 Ráno na 7:30 do práce, ve 4h konec, poté sprcha v místním bazénu, občas jsme šli i do bazénu se vykoupat, nákup v jediném obchodě, co ve městě byl a poté jsme až do večera stáli s auty u telefonní Spark budky, kde jsme chytali wifi od našeho operátora, toť náš denní režim :D Bohužel výplata v této práci přicházela každé dva týdny, ne každý týden, jak tomu bylo doposud v každé práci. A jelikož jsme začínali v týden, kdy se zrovna dostávaly výplaty, tak naší první jsme obdrželi až po 3 týdnech. Byli jsme měsíc bez práce a pak ještě další 3 týdny čekali na výplatu, což jsou téměř 2 měsíce, kdy jsme museli čerpat z našetřených zásob, kterých nebylo až tolik, jelikož jsme nečekali, že přijde takto krušné období bez práce. Bylo to opravdu těžké, museli jsme si od šéfa i půjčit pár dolarů, abychom měli aspoň na jídlo a benzín. Vystačilo nám to jen tak tak a to jsme přežívali v podstatě jen na houskách a pomazánce. Den kdy jsme dostali výplatu (bylo to 10min před zavíračkou), jsme nalítli do obchodu a naházeli do košíků, vše na co jsme měli celé ty týdny chuť a nemohli koupit. Lidé na nás koukali jak na blázny, kteří snad pár týdnů nejedli :D 

Když nepočítám jeden opravdu nešťastný a smutný zážitek, co se tu přihodil (nebudu raději o něm nic psát)… se nám začínalo trochu opět dařit.. Práce měla být na 3 týdny, poté 2 týdny pauza, než dozrají hrozny a pak další 3 týdny sběru. Konečně jsme měli i nějaké peníze a mohli tak trochu pocestovat. O volných dnech jsme navštívili okolní přírodu a města, např. Wanaku, kde se nachází vyhlášený „strom ve vodě“, nebo most Kawarau, kde se jako první na světě skákal bungee jumping, dále město Queenstown, které je známé jako jedno z nejkrásnějších měst Nového Zélandu. Nachází se na okraji obrovského jezera a v pozadí se ční velké hory a skály, které jsou na v zimě a na jaře pokryté sněhem. V tomto městě je také nespočet adrenalinových zážitků, počínaje bungee jumpingem (11. nejvyšší  na světě, 134m), nejvyšším swingem na světě (něco jako bungy, ale zhoupnete se jako na houpačce, 300m), jetboat, skydive, paragliding, apod. Také se tu nachází celosvětově známá restaurace Fergburger, kde dělají jedny z nejlepších burgerů, které jsme samozřejmě ochutnali :)

Most Kawarau aneb místo, kde se zrodil bungee jumping

Queenstown

Queenstown

Queenstown

Adrenalinové aktivity v Queenstownu

Fronta na Fergburger

Ááá tady se nese!!

Známý strom ve vodě - Wanaka

Okolí Cromwellu - Bannockburn

Jediný problém, který nastával, byl, že začínala být opravdu zima, zejména večer a ráno. Takže spaní v autě i ráno v práci už to začínalo být nepříjemné. Takže jsme začali přemýšlet co dál. Podařilo se nám sehnat práci ve městě Christchurch (430km vzdálené od nás), která by mohla být dlouhodobá, a navíc v tomto městě by se nám jistě zadařilo sehnat nějaké domek na pronájem a my bychom tak mohli jít bydlet do tepla. Zvážili jsme všechny pro a proti a jelikož práce byla dopředu dohodnutá a neměli jsme tak co ztratit, rozhodli jsme se do toho jít. A tak jsme se po měsíci stráveném v Cromwellu vydali opět na další dlouhou cestu do Christchurch, které se nachází na východním pobřeží. 

Cesta byla opět zdlouhavá, ne až tolik zajímavá jako po West coast, ale zastavili jsme alespoň u nejvyšší hory Nového Zélandu – Mount Cook (3724 m.n.m.), dvou nádherných jezer Pukaki a Tekapo a byli se podívat u observatoře, která se nacházela na kopci, odkud byl úžasný 360° výhled na hory a jezera.

Výhled na Mount Cook

Jezero Pukaki a v pozadí Mount Cook

Jezero Tekapo

Observatoř u jezera Tekapo

V pondělí 23.3.2015 jsme dorazili na místo, v úterý jsme šli podepsat smlouvu a ve středu jsme začínali pracovat. Pracujeme pro úklidovou firmu a uklízíme nové domy po stavbě, tzn. mytí oken, vysávání, utírání prachu, apod. Neříkám, že to není náročné, občas děláme i 12h denně, ale oproti práci na sadech, kdy je vám buďto vedro nebo zima, je to neskutečně stereotypní práce, když děláte na kontrakt, musíte se pořád stresovat, jestli vyděláte alespoň minimální mzdu, je toto zatím nejlepší práce, co jsme tu dělali :) A hlavně časově neomezená, takže snad konečně budeme mít na pár měsíců klid od opětovného hledání práce a neustálého stěhování. 

Christchurch - New Brighton

Domy, které uklízíme

Pracovní nasazení

Konečně jsme také našli krásný domek, ve kterém máme pronajatý pokoj za $ 125 týdně/os., což není zrovna nejlevnější (v porovnání s $ 80, co jsme platili v domě v Hastings). Ale Christchurch je hlavní město jižního ostrova a velké jako Praha, a tak je tu logicky vše dražší. Na druhou stranu bydlíme 3min od místa, kde pracujeme, takže ušetříme hodně za benzín. A konečně máme zase ledničku, takže si můžu nakoupit věci do mrazáku, lednice a nic se mi tak nezkazí, jako když jsme byli v autě. Takže tím se také hodně ušetří. A nemusíme platit nikde za sprchu a kupovat plynové bomby do vařiče. Možná vám to přijde absurdní, radovat se, že máme teplou vodu, lednici, splachovací záchod apod. ale po 3 měsících žití v autě, se z takovýchto věcí budete rozplývat radostí :)  

Náš nový domov

Člověk tu přestane řešit, zda má dostatek make-upu, řasenky, voňavky, jaký film večer dávají v TV, co si zítra obleče do práce/do školy, apod. Já jsem takový život žila, a neříkám, že je to špatně, ale jsem tak moc vděčná za tu zkušenost tady, za všechny ty překážky a problémy, protože člověk tak nejlépe dospěje a uvědomí si hodnoty života :) A musím říct, že i přesto, že jsem nadšená, že žijeme opět jako lidé, něco mi chybí, chybí mi ten život v autě, kdy nemáte stálý domov, prostě se jen seberete a odjedete, když vás to přestane bavit…takové to dobrodružství, každý den zažijete něco nového a nedokážu ani spočítat, kolik zážitků jsem zakusila, za dobu bydlení v autě! Zkrátka si teď užiju bydlení v teple, přečkám zimu a v létě opět vzhůru za dobrodružstvím a putováním v autě! :)

Průběh našeho dosavadního cestování...