Nový začátek v Hastings

V pátek 21.11. jsem přijela do Hastings, cestou jsem mohla pozorovat krásnou hobití krajinu. :)

Ubytovala se ve zdejším backpackeru (něco jako hostel). Celkem se mi tam líbilo, bylo tam ubytováno více jak 60 lidí z různých koutů světa, téměř denně někdo dělal BBQ a jelikož tam byly společné místnosti a kuchyně, tak se člověk lehce seznámí. V tomto jsou backpackery super, člověk se tam seznámí, pochytá zkušenosti od ostatních lidí, jak pracovní tak cestovatelské. Na druhou stranu, pokud je tam takto narváno, je to věčný boj o kuchyň, nádobí, o sprchy..všichni přijedou z práce téměř ve stejné časy a chtějí ihned vařit, sprchu apod. 

Proto jsem se přestěhovala v neděli do pěkného domečku pronajatého jedním kiwákem :) Přestěhovala jsem se společně se 4 Čechy, které jsem potkala v backpackeru. Domek je moc pěkný, prostorný, 4 ložnice, 2 koupelny, velká kuchyň s jídelnou a obývací pokoj s několika sedačkami a LCD televizí. Za domem je velká zahrada s moderním grilem a také nám tu rostou na stromě mandarinky, které si denně dopřáváme.

+

 Kousek za domem je takový malý statek s oslíkama, prasátkem, ovcemi a lamami.

  V sobotu jsme podnikli dlouhý výlet k jezeru Taupo, kde jsme po cestě viděli nádherné vodopády. Jezero bylo vytvořeno supervulkánem a je tudíž sopečného typu. Jedná se o největší jezero na Novém Zélandu. Leží ve středu Severního ostrova, má hloubku až 186 m a jeho rozloha je 616 km^2.

+

 

 

Dále jsme přejeli k řece a vodopádu Huka Falls, kde se natáčel i Hobbit 2 (konkrétně scéna, kde se trpaslíci plavili v sudech). A jako poslední místo jsme navštívili Termální prameny, kde ze země srčela horká pára všude kolem nás. To byl také skvělý zážitek!

 Večer jsme to ještě završili skvělým BBQ. Grilovali se pořádné hovězí steaky (které, mi věřte, jsou na Zélandu to nejlepší), kuře, zelenina, houby apod.

V neděli, jelikož hledání práce jsem odložila až na pondělí – pracovní den, jsme podnikli další velký a dlouhý výlet a to na Cape Kidnappers. Tomuto místo se také přezývá Mys únosců. Toto jméno získalo poté, co se místní Maorové snažili unést překladatele kapitána Cooka při jeho přistání s lodí Endeavour v roce 1769.

Je to vlastně pořádná štreka dlouhá 9km tam a 9km zpět plus nějaké procházení v cíli, takže to těch 20km dá určitě. A i když se jde celou dobu po rovině na pláži, terén není někdy úplně nejlepší. Někdy velké kameny, malé kamínky, měkký písek, kam se zabořuje noha. Tento výlet je zajímavý tím, že před cestou si musíte zjistit časy přílivu a odlivu. Tento výlet je potřeba dobře naplánovat, jelikož z jedné strany je oceán a z druhé vysoké skály, musíte vyrazit jakmile začne odliv a vydat se na cestu zpět s dostatečným předstihem (cca 2-3h), aby vás to nezatopilo někde ve skalách (časy se dají zjistit na internetu nebo na tabulích na místě). 

Po cestě tam nás potkalo neuvěřitelné štěstí, protože se jsme zahlédli Kosatky!! Nejdřív jsme mysleli, že je to žralok, protože ta ploutev byla tak obří, že to na delfína rozhodně nevypadalo. Pak jsme však viděli vodotrysk, který kosatce vystříkl ze hřbetu a poté se přiblížila asi 10m od pobřeží a my tak krásně mohli zahlédnou její černobílé zbarvení. Za chvíli se vynořili další tři menší kosatky, a pluli kousíček od nás. Bohužel jsem nestihla udělat nějaké lepší fotky, bylo to tak rychlé, že než jsem stihla zmáčknout spoušť, byla kosatka už zase pod vodou. Splnil se mi tak ale další velký sen! 

Když jsme dorazili do cíle po nekonečně dlouhé cestě, ukázal se nám nádherný výhled na celé pobřeží, oceán a vůbec celkově krásné výhledy. 

Na tomto místě také na vrcholu skály hnízdí ptáci zvaní Terejové australští. Jsou jich tu tisíce a zajímavé je, že na tomto mysu se líhnou, vyrostou do věku schopného létat. Odletí do Austrálie a pak se sem každý rok vrací hnízdit a nakonec zemřít. Zajímavé také je, že tito ptáci si vybírají obvykle jako hnízdiště nějaké odlehlé ostrovy a kdoví proč si zrovna vybrali i tento mys, který je zrovna veřejnosti nejvíce přístupný. Jedná se zde o největší kolonii na Novém Zélandu.

Před cestou zpět jsme ještě zkontrolovali tabuli, která upozorňovala, že bychom měli nejpozději vyrazit mezi 14-14:45 zpět. Vyrazili jsme chvíli před 14:30, ale bohužel jsme po pár set metrech zjistili, že už je trochu pozdě a nějaké úseky byly již zaplaveny. Takže jsme museli trochu lézt po skalách, abychom se dostali přes vodu. A v jednom úseku jsem si i trochu zaplavala, protože jsem neodhadla vlnu a přeskákala přes kameny v domnění, že to projde. Naštěstí jen po nohy, ale jít pak těch zbylých 8km v mokrých botách není tedy nic moc příjemného. V překvapení jsme pak ještě kosatky potkali znovu. Tentokrát už sice dál od pobřeží, ale i tak to byl opět zážitek. Domů jsme přišli totálně vyřízení po takové túře. A já jsem usnula snad během minuty.

 Hned v pondělí ráno jsem začala obvolávat různé seznamy s čísly na různé kontraktory zprostředkovávají práci na sadech, na konkrétní sady apod. První den jsem volala asi 70 číslům. Cca 80% jsem se ani nedovolala, další více než polovina mi oznámila, že neberou, mají plno, není práce apod. Asi 4 čísla mi slíbili, že se ještě téhož večera nebo druhý den ozvou. Bohužel se tak nestalo a tak sem druhý den obvolala dalších asi 80 čísel. Nějaké sady a místa jsem i objela osobně, bohužel bezúspěšně. Už jsem začínala mít docela strach, jestli něco seženu. Protože všichni říkali, že v této oblasti bude hodně práce na sadech, proto jsem sem také přijela. Nakonec v úterý večer mi přišla sms, že bych mohla od středy nastoupit do práce na vinici, a tak jsem přijala. Ve středu v 8h ráno jsem se už musela hlásit. Pan majitel vinohradu a kontraktor mi ukázali, co budu dělat a už se jelo. Práce spočívá v tom, že čistíme u každého stromku spodek kmenu od větviček a lístků, co tam narostly, aby mohli jít živiny už do narostlých větví. A hlavní úkol, posouváme dráty, na kterých se víno vine, nahoru, aby mohlo pokračovat ve vzpřímeném růstu. A takto celý den, kolik hodin chceme. Toto je na tom dobré, že si můžeme v podstatě začít pracovat, jak chceme a i skončit. Tato práce je momentálně placená hodinově za minimální mzdu, což je 14,25 novozélandských dolarů. Pokud ale samozřejmě chcete peníze, tak je dobré makat, co nejvíc vydržíte. Zatím mám za sebou 3. Den a už to začínám dost cítit na rukou v prstech a hlavně pod koleny, z toho, jak se neustále ohýbám. Dneska jsem to zkoušela tak počítat. Denně udělám kolem 6 řad o cca 200 stromcích, u každého musím udělat dřep nebo se ohnout plus natahovat dráty. To činí kolem 1200 dřepů a 8 km nachozených za den. To není špatné skóre, aneb posilovna zadarmo!! :)

 A na závěr - takové krásné západy slunce tady máme :)

První dny na Zélandu

Po příletu do Christchurch, jsme přespali jednu noc u kamaráda v obýváku a ráno jsem si opět sbalila věci a vyrazila směr letiště. Letiště je zde velice malé, odbavení jsem si udělala sama u kiosku, včetně nálepky na zavazadlo, které jsem si šoupla i sama na pás na odbavení. Nikdo mi nekontroloval ani váhu zavazadla ani žádná kontrola obsahu příručního zavazadla. Takže jsem si v pohodě přenesla láhev s vodou na palubu letadla. Čekala jsem asi 2h v takové malinké hale, když pak zahlásili nástup do mého letadla, nechali mě po předložení pasu a letenky vstoupit do chodby, která vedla přímo do letadla. Letadlo bylo velmi malinké pouze pro 50 pasažérů. Naštěstí jsem si zaplatila sedadlo u okna, takže jsem mohla po celou dobu letu pořizovat krásné fotky a kochat se místní krajinou, na kterou jsem se tak těšila. Po příletu do města Napier na severním ostrově, mě vyzvedl dědeček s babičkou, rodiny, u které jsem měla dělat au pair. Zavazadla se vyzvedávají ihned po výstupu z letadla, kde je vlastně pouze jedna hala přístupná pro veřejnost. Takže to mi bylo velice divné, může si tak vzít vaše zavazadlo téměř kdokoli, když se zpozdíte s vyzvednutím. Kufry přivezl takový malý traktůrek a vysypal je pouze na zem, kde jsme si je všichni ihned rozebrali.

Cesta do mého nového domova trvala přibližně hodinu a půl. My jsme se ale po cestě stavovali ještě různě v obchodech zařídit sim kartu, koupit adaptér do sítě apod. Po příjezdu se ke mně vrhly ihned děti – 7-letá Hope a 4-letý Flynn, a objali mě, jak kdyby mě znali roky. Což bylo velice milé a překvapující, jelikož děti se většinou stydí nových lidí. Takže to by byl pěkný začátek. Rodinka se mi celá představila, ukázala celý dům, moji ložnici atd. Mají tu také hodně zvířátek – pejska, kočku se 4 koťátky, 3 slepice a poníka. Bývalá au-pair mi před jejím odjezdem vysvětlila co a jak tady chodí, celkový denní program můj a dětí a pak odjela.

Druhý den už to jelo na ostro, ráno mě děti vzbudili už v 6h ráno, ať jdu s nimi koukat na pohádky a udělat snídaní, přesto, že škola začíná až v 9h. Tohle bude tedy náročné, jsem si říkala :D No nic, vypravila jsem tedy malou do školy, která se nachází přímo za domem, takže tam Hope chodí sama. A zůstala jsem doma s Flynnem. Někdy kolem 10h jsem se rozhodla, že vyrazíme na procházku a tím začalo peklo! Zjistila jsem totiž, že malý Flynn absolutně neposlouchá, na všechno odsekává a je i dost agresivní. Po tom co nás málem zakousl pes od sousedů, kam se Flynn vydal, že jde pozdravit kamaráda (řekl mi, že tam chodí každý den, což asi nebyla pravda, protože jakmile otevřel branku pes se na něj vrhnul, já utíkala za ním, vzala ho do náručí a pes se vrhnul tedy na mě, naštěstí se mi podařilo utéct) a potom co mi začal ujíždět na koloběžce uprostřed silnice (načež jsem mu koloběžku sebrala, když neuměl poslechnout), začal být tak agresivní, že mě dokonce kopal, kousal, mlátil a plival na mě. No v životě jsem hlídala spoustu děti, ale v životě si tedy ke mně žádné nedovolilo takové chování. A to nemluvím ani o tom, jak neskutečně ječí, když mu cokoli řeknu, aby udělal nebo nedělal. No tohle rozhodně nebude jednoduché. Ale říkala jsem si dobře, třeba to chce čas, než si na mě zvykne…Bohužel se to ale jenom zhoršovalo. I po několika domlouvání od jeho mámy a po jejích radách, co mám v takových případech dělat, se to jen stupňovalo. On prostě nemá absolutní respekt ke mně, na všechno říká, nejsi moje máma, to není tvoje auto, to není tvůj dům, atd. Prostě a jednoduše jsem s ním nehla. Myslím si, že je to hlavně tím, že vyrůstal bez táty a máma je na něj příliš měkká, ty jeho výstupy zkouší i na ní, jak jsem si všimla, ale není k ní tak agresivní jako ke mně. Navíc jsem jejich teprve 2. au-pair, a když tu začínala první, asi netušil, kdo to vůbec je a možná, že se k ní tak nechoval. A pravděpodobně si jí i oblíbil, a proto, když odjela, byl z toho asi smutný a naštvaný a zjistil, že sem se přifařila nějaká další cizí holka, kterou se rozhodl prostě neposlouchat. Takto agresivní ale není pouze ke mně, Hope má od něj několik jizev a denně řeším, že jí Flynn buď zkope, zmlátí, poškrábá nebo něco. Na což mi máma řekla, že jí to nepřekvapuje, že to dělá pořád. Což mi tedy nepřijde jako normální vychovávání dětí.

Bohužel to nebyl jediný důvod, proč se mi tu nelíbí. Za druhé jsme zjistili, že mi bývalá au-pair zatajila několik skutečností a to třeba to, že tu bydlím na totální samotě a nejsou tu v okolí skoro žádné domy, tím pádem žádní lidé. Nejbližší město se nachází 15 km a je tak malinké, že za mé 3 návštěvy, jsem tam neviděla ani žádné mladé lidi, se kterými bych se mohla seznámit. V okolí tu také není kam jít, je tu pouze jedna procházka a to asi do 1km vzdálené bushe, který se projde za 20min. Dále tu není ani internet, který je velmi důležitý pro můj kontakt s rodinou a přáteli, nemohu ani skypovat, na internetu si hledat nějaké výlety, prostě nic. Mám jen omezený internet na mobilu od operátora, který je dost drahý a musím si ho šetřit, aby mi vystačil na alespoň komunikování přes messengery. A další velká věc, která je mi velice nepříjemná, je to, že tato rodina jsou neskutečný čuníci. Takový bordel jsem tedy snad neviděla. Nejen, že zvířata se pohybují po celém domě i v koupelně a v kuchyni, ale kočka například vylizuje talíře po jídle, leze pořád na kuchyňskou linku a jídelní stůl, pes si lehá do postelí a na sedačky. Všude jsou tak chlupy od nich a to i na nádobí a bohužel nacházím chlupy neustále i v jídle, což už mi přijde opravdu nechutné a hraniční. Vůbec se tady neuklízí, máma má v ložnici jednu obrovskou hromadu oblečení a totální bordel, to samé děti. Ve skříních jsou rozházené, zmačkané a špinavé kusy oblečení, není to vůbec srovnané podle triček, spodního prádla a podobně. Ještě se mi nestalo, abych našla dvě stejné ponožky, takže děti úplně běžně nosí každou jinou ponožku. V posteli je milion chlupů od psa a kočky, povlečení je potřísněné od jídla a pití, nebo co to vůbec je. Malá si snad nečeše nikdy vlasy, sotva si vyčistí jednou denně zuby, v koupelně je takový binec, všude chlupy od zvířat a mrtvý hmyz, no prostě fakt nemám slov. Jediné bezpečné místo, kam se neštítím sednout a lehnout je moje ložnice, kterou si udržuji čistou.

Vyvrcholilo to vše v den, kdy měl Flynn opět zase svůj výstup (který má alespoň 10x za den každý den), tento byl ale extrémní (snad ani nebudu popisovat)! Do toho kočka sežrala kuře k večeři, které bylo na lince, dále se vykálela do vany, děti málem zabili koťátka (která se už naučila vylézat z košíku a brouzdají tak po celém domě, a i přes mé neustále varování a kontrolování dětí, aby si dali pozor, to málem dopadlo špatně, když jsem odešla na toaletu), mi už pukly nervy a rozhodla jsem, že tu musím skončit, jinak se tu z toho dočista zblázním. Bohužel jsem si uvědomila, že koťátka mám ráda víc než ty děti, po tom všem co se tu totiž stalo. Mám už k nim takovou averzi, že prostě už nemůžu dál. To jak se chovají, si musí vyřešit s nimi jejich máma a trochu je vychovat nejprve, já na to přiznávám nemám sílu ani nervy. A není to jen o mě, po tom všem co Flynn udělal, sem se už začínala bát, co udělá příště, kam zase uteče, jestli neublíží sobě, Hope nebo dokonce i mě. Bohužel si myslím, že tento chlapeček není psychicky moc v pořádku. Bylo mi to líto, že to tak dopadá ale byla sem nucena oznámit rodině, že tu končím. Řešili jsme to pár dní a nakonec se domluvili (nebo spíš já jim oznámila, že tu zůstanu max. 5 dní), že odjedu v pátek 21.11.

Poznala jsem nějaké lidi co žijí v Hastings, kam se přiletěla. Je to asi 60km odsud, takže se v pátek vydám směrem na sever a pokusím se najít nějakou jinou práci, pravděpodobně někde na farmě, a i tedy bydlení. Takže mě čeká opět balení a stěhování se..doufám, že to bude už naposled, alespoň po dobu měsíce nebo déle. Tak mi držte palce a hurá za novým dobrodružstvím a doufám, že lepšími zážitky! J

Singapur

Druhý den ráno jsme v Singapuru navštívili ostrov Sentosa, na který se dá dojít pěšky přes most, lanovkou, busem, autem a speciálním vlakem. Tento ostrov je vlastně takový ostrov zábavy. Je tam stovky různých atrakcí, Universal studio, výhlídky, odkud je vidět na celý Singapur. Nachází se zde také největší mořské akvárium na světě, které jsme take navštívili, dále pláže s bílým pískem, palmami, kde se dá i koupat, moře ale není příliš čisté. Další den jsem vyrazila na severozápad Singapuru do Vodního safari. Část se dá projít pěšky a druhou část sjedete v takovém malém člunu na řece. Byl to skvělý zážitek, mají to moc hezky udělané, a za druhé se mi splnil sen – vidět Pandu velkou J Poté jsem přejela zpět do centra a podívala se do známých zahrad – Gardens by the Bay, které jsou známé díky svým zvláštním „stromům“ (dekoracím), ani nevím jak to pojmenovat. Připadala jsem si jako někde v Avataru, kolem vše exotické, rostliny, které neznám, stavby zvláštních rozměrů a podivných tvarů. Byl to velký zážitek! Zašla jsem se také podívat do světově známého hotelu Marina Sands Bay. Hotel je vysoký přes 200m a na jeho střeše se nachází bazén, který při fotce z určitého úhlu vypadá, že za ním je pouze propast. Tento bazén je ale bohužel přístupný pouze pro hotelové hosty. Pro obyčejné lidi je možné navštívit jednu část střechy, ze které je výhled na celý Singapur. Čtvrtý a poslední den, jsem se vydala brzy ráno prozkoumat čtvrť Little India. V této části Singapuru si opravdu připadáte jako v Indii. Najdete zde od obchodů s typickým indickým oblečením, jídlem, starožitnostmi po indické chrámy, kam se chodí lidé modlit. Lidé jsou zde však velmi přátelští i když na první pohled se nemusí zdát, protože mě sledovali snad všechny oči na ulici. Jsme pro ně stejní exoti, asi jako když do čech přijede nějaký typický ind oblečený, jak je v jeho zemi normální.

 

Vůbec obecně se Singapur označuje jako jedno z nejbezpečnějších zemí na světě. Svědčí tomu pravděpodobně i množství zákazu, které v Singapuru platí. Např. obzvlášť absurdní je dovoz žvýkaček i pro vlastní potřebu. Žvýkačky se zde prodávají pouze v lékárně a to ještě na lékařský předpis. Pokutu můžete také dostat za přecházení silnice mimo přechod, vyhazování jakéhokoli odpadu na zem, za jedení a pití v městských hromadných prostředcích včetně metra. Kouření je zde povoleno pouze na určitých místech, které jsou označeny cedulí. Držení jakýchkoli drog je zde trestáno smrtí!

 

Po Indické čtvrti jsem přešla do China town, kde se nachází množství čínských obchodů, kde můžete koupit snad cokoli vás napadne, dále čínské restaurace, kde se dá výborně najíst. Na této cestě mě ale chytl obrovský slejvák, kterému neodolala ani moje pláštěnka. Takže jsem čekala a čekala, bohužel ale nepřestalo a tak jsem se vydala napříč dešti na alespoň poslední vycházku. A to do Parku Merlion, kde se nachází socha lva, jímž se Singapur označuje a z jehož úst stříká voda do moře.

 

Počasí celkově v Singapuru je velice nevyzpytatelné, prší 180 dní v roce. A jelikož se nachází téměř na rovníku, je zde neskutečné vlhko a teploty po celý rok dosahují ke 30°C. Ze Singapuru jsem byla velmi nadšena, vše zde funguje bez problému, nemusíte se bát, že se ve městě ztratíte. Mají to hezky značené a přehledné. Místní doprava není moc drahá, takže se všude bez problému dostavíte. Země jako taková je velice moderní a jedná se tak o nejdražší zemi v Asii. Slušnější hostel se dá sehnat cca od 500,- na noc i se snídaní, záleží, jak moc vybavený a luxusní chcete. Takže Singapur rozhodně doporučuji a kdybych se mohla rozhodnout znovu, tak bych jela na minimálně 5 dní, abych stihla projet vše, co by mě tam zajímalo J

Přílet do Singapuru

Cesta byla nakonec velice příjemná. V Helsinkách jsme rychle přestoupili do jiného letadla a do hodiny opět vzlétli. V životě jsem neletěla mimo Evropu  a tím pádem ani takto velkým letadlem. Byla jsem velmi příjemně překvapená, letecká společnost Finnair, se kterou jsme letěli, měla vysoký komfort. Kromě toho, že pro mě byl i zážitek vidět takto velké letadlo (kolem 260 pasažérů), na každém sedadle na nás čekal příjemný polštářek s dekou a sluchátky. Na opěrce před námi byl monitor s velkým výběrem filmů, hudby, her a také mapa, kde jsme mohli sledovat, kde se momentálně nacházíme, jakou rychlostí, v jaké výšce, cílový čas doletu apod. Servis byl po celou dobu letu, kdy jsme mohli pít neomezeně nealko nápoje, pivo a víno. Podávala se teplá večeře (kuřecí maso s nudlemi a zeleninou,rajčatová houstička s máslem a sýrem na výběr, crackers, coleslaw salát, 70% čokoláda jako dezert), která mě příjemně překvapila, byla moc dobrá. K snídani jsme měli něco jaké míchané vajíčka s jakýmsi párkem, rajčaty, něco jako bramborák, housku s máslem a džus.

Přiletěli jsme načas, prošli obrovským letištěm Changi, které patří mezi jedno z nejlepších letišť světa. Nejdříve jsme museli popojet Skytrain (takové vzdušné metro které propojuje terminály) na další terminál, odkud nám už jelo metro. Pak stačilo jednou přestoupit a byli jsme na stanici, odkud jsme museli 800m k našemu hostelu. Normálně by mi to nevadilo, ale s tou 15kg krosnou na zádech a 12kg na břiše a k tomu 4kg kabelka, to nebylo nic příjemného. Došli jsme tedy do hostelu, kde už jsme měli zaplacený pokoj, dali osvěžující sprchu a vyrazili na večeři a nákupy. Na to jsem se nejvíc těšila, až vyzkouším singapurskou kuchyni, miluji totiž asijskou kuchyni a těšila jsem se, na co nového narazím. Ochutnali jsme tedy kachnu s nudlemi a rýži a místní polévku (S $ 3,5 = cca 60 CZK) a nakoupili v místním obchodě různé ovoce, které ani neumím pojmenovat J A jelikož jsme přiletěli až po 6h večer, odebrali jsme se ke spánku, dorovnat 7h časový rozdíl a těšíme se na další den a nové zážitky J

Jak na Zéland aneb rady a porady

Možnost jak se dostat legálně za prací na Nový Zéland je získat Working holiday vízum. Jak už jsem uváděla, toto vízum se uděluje pouze jednou ročně a to vždy začátkem března (přesné datum a čas můžete sledovat na stránkách imigračního) a je jich pouze 1200 pro ČR na jeden rok (kvóta se opět otevře následující rok). Minulý rok víza vydržely pár měsíců, tento rok se ovšem očekával nadprůměrný zájem o toto vízum. A tak to také bylo, víza se vyčerpaly za neskutečných 40 min. Proto jsem považovala snad za osud odjet na Zéland, když mi bylo uděleno vízum.

Vízum má platnost jednoho roku od udělení, do tohoto data musíte doletět na Zéland, jinak vám propadne. Můžete tam setrvat až po dobu 1 roku, s tím, že pokud budete alespoň 3 měsíce pracovat v zemědělství, můžete si vízum o tyto 3 měsíce prodloužit a dále tam můžete zůstat ještě další 3 měsíce na turistické vízum. Takže maximální doba pobytu může být až 1,5 roku.

Letenky se dají pořídit od cca 15 000,- jednosměrná a 22 000,- zpáteční, doporučuji kupovat co nejvíce dopředu. Letenky jsem kupovala přes p. Théra (viz.kontakt http://www.novy-zeland.biz/kontakt/ ), který je specialista přes Nový Zéland a zařídí vám i např. pojištění. Pojištění mám tedy také od něj a to od České pojišťovny na celý rok za nějakých 6700,-.  Nejčastěji se létá s přestupem buď v Thajsku, Singapuru, Soulu, Tai-Pei a Hong Kongu. Takže pokud se rozhodnete udělat si přestupovou pauzu, tyto všechna města je možné navštívit.

Podmínkou vstupu na Nový Zéland na toto vízum je, že musíte vlastnit na účtě nebo v hotovosti min. 4200 NZD (novozélandské dolary – 1CZK=cca 17,5 NZD). Tyto finance vám mohou ale i nemusí kontrolovat na letišti po příletu, doporučuji je ovšem mít, může to být jeden z důvodu, jak by vás mohli obratem poslat zpět do ČR. Můžete mít ale také výpis z účtu rodičů nebo někoho s plnou mocí, kdy v případě nouze, můžete tyto peníze použít. Dále je požadováno mít buďto zpáteční letenku nebo mít finance na její pořízení. Nikde se ale neuvádí, že musíte mít na letenku zpět do ČR, může to být třeba i do Austrálie. Jde jim jen o to, abyste se dostali ze země. Další z podmínek je po celou dobu pobytu mít cestovní pojištění.

Toto jsou oficiální podmínky psané na stránkách imigračního. Jak to bylo v mém případě? Přiletěli jsme o půlnoci na jižní ostrov do města Christchurch, prošli pasovou kontrolou, kde jsme museli odevzdat formulář, který jsme dostali v letadle. Byly tam otázky typu: z jaké země přilétáme, za jakým účelem, adresa na zélandu (pokud ji už víte, min.adresu hostelu, kde budete první noc přebývat, chtějí to opravdu vědět), co všechno si vezeme – jídlo, outdoorové věci, léky, apod.  Určitě je dobré vše přiznat, když se pak přijde na to, že jste něco nepřiznali, budou to brát jako pašování a mohou z toho být problémy. V případě, že si vezete nějaké outdoorové věci, např. treckové boty, které jste už někdy použili v přírodě, nemusíte se bát, pouze vám je vyčistí a dají zpět (proto doporučuji je mít někde po kraji). Dále už procházíte jen procházíte kontrolou, kde vám kontrolují zavazadla pod scannerem a toť vše, alespoň tak to bylo u nás :)

Před cestou také doporučuji se odhlásit ze zdravotního pojištění, pokud máte v plánu tam setrvat alespoň 6 měsíců. Musíte být ale po celou dobu pojištění v zahraničí (stačí cestovní pojištění). Dále doporučuji určitě zařídit plnou moc např. pro někoho z rodiny. Já jsem si udělala generální plnou moc (vzor je na internetu) + plnou moc od pošty (má svůj speciální formulář) na přebírání balíků a dopisů.  Také si udělejte určitě mezinárodní řidičák. Zažádat o něj můžete na místech, kde se dělá normální řidičský průkaz a dají vám ho na počkání za 50,-. Platnost má 1 rok od vydání. Doporučují i navštívit očkovací centrum a naočkovat se minimálně proti žloutence A a B. Není to povinné, ale lepší než pak něčeho litovat. Oni sami vám tam poradí, co je dobré si naočkovat. Záleží také, jestli budete trávit čas ještě v nějaké další zemi, např. Thajsku nebo kdekoli v Asii.

Pokud jedete sami a nikoho na Zélandu neznáte, je dobré si na internetu najít na alespoň prvních pár dní nějaký nocleh – nejlépe backpacker (tzv. hostel, kde pobývají často lidé na working holiday víza, většinou máte svůj pokoj a společnou koupelnou, společenskou místnost a kuchyň).


Např. zde: http://www.backpackerboard.co.nz/


Pro práci na Zélandu si musíte zařídit hned po příletu tzv. IRD number (daňové číslo), bez kterého povětšinou neseženete práci. Trvá to cca 8-10 pracovních dní, než vám ho vystaví a žádá se o něj na poště např. Potřebujete k tomu pas, další doklad totožnosti (např. mezinárodní řidičák) a vízum. Kartičku s číslem vám zašlou poštou na adresu, co jim zadáte. Také si je třeba zařídit bankovní účet, který vám povětšinou neudělají bez IRD čísla. Doporučuji se také přidat na facebooku k ruzným skupinám (Nový Zéland, Pojedeme na Nový Zéland apod.), kde se dá sehnat ruzná práce, bydlení, auto atd.
A to je asi to nejdůležitější a pak už si můžete jít hledat práci, např. někde v sadu, nebo to můžete zkusit ve městě v baru, restauraci, kavárně apod.

Jak to všechno začalo

Rozhodla jsem se, že zdokumentuji svou velkou cestu za hranice Evropy, abych tak uchovala své zážitky co nejlépe a také pro ty z vás, které bude zajímat, co jsem vše podnikla a zažila J

Takže, když to vezmu úplně od začátku….

Rozhodnutí  odletět na Nový Zéland padlo už někdy v lednu roku 2014. Dne 5.března se otevřela kvóta novozélandského imigračního a obnovila se tak opět po roce možnost legálně vycestovat  za prací do této krásné krajiny (ročně je pouze 1200 míst na working holiday vízum neboli WHS). A já byla mezi těmi šťastnými, kteří toto vízum získali J

Většina z vás o mě ví, že miluji cestování a už dlouho jsem snila jet někam takto daleko a vyzkoušet tak naprosto odlišnou kulturu a krajinu. Nakonec to ale dopadlo, že jsem odletěla nejprve na Maltu na půl roku a získala tak alespoň nějaké zkušenosti s prací v zahraničí na vlastní pěst. Na konci srpna jsem se rozhodla, že už je načase zvednout kotvy a pocestovat zase někam dál a to na Nový Zéland. Začala jsem tedy jednat - zařizovat letenky, pojištění, bydlení na Zélandu apod. (více se o tom rozepíšu zvlášť ve článku Jak na Zéland aneb rady a porady J - pro ty, kteří by snad také někdy uvažovali o takovémto vycestování ). Nejprve mě ale napadlo, proč to nevzít cestou na Zéland ještě přes nějakou další zajímavou zemi (jelikož cesta na Zéland je velice dlouhá cca 40h letu a několik přestupů, je to vlastně nejdále položené místo od České republiky, dál už je pouze ostrov Fiji a další malé ostrůvky). A tak jsem začala hledat na internetu nějaké parťáky, ke kterým bych se mohla přidat alespoň na cestu a zažít tak ještě nějaké další dobrodružství. Nakonec jsem našla partičku 4 lidí, kteří už měli letenky zakoupené a to se stopoverem na 3 dny v Singapuru, který mě velice lákal. Takže letenky byly vyřízené na 7/11/2014 odlet v 19:35 z Prahy – první přestup máme ve Finsku v Helsinkách, dále Singapur na 3 dny, kde už máme zaplacený hostel. Poté letíme do Austrálie do Brisbane, kde se zdržíme nějakých 11h (udělali jsme si evisitor vízum -  jelikož vízum musíte mít, pokud jste v Austrálii déle než 8h a za druhé se chceme podívat do města, tak abychom mohli vůbec ven z letiště). A konečně 12/11/2014 přistaneme na jižním ostrově Nového Zélandu ve městě Christchurch 23:55 místního času (na Zélandu je o 10h více než v ČR v době našeho zimního času – těď… a 12h rozdíl v době našeho letního času v ČR). Na první noc máme domluvené bydlení u jednoho známého a já se hned druhý den budu loučit s mými parťáky, tímto městem a ostrovem a letím na severní ostrov poblíž města Hastings, kde jsem si domluvila na začátek práci au-pair u jedné rodinky se dvěma dětmi (4 a 7 let) – o tom napíšu později, až budu u rodinky…

A to bude asi konec tohoto článku, jelikož to píšu zrovna při letu do Finska (mimochodem máme pěkné turbulence L ) a budeme za chvíli přistávat…tak cestě zdar a čágo bélo u příštího článku J