2-tydenní cestování, Hora Osudu a výstup na 2.nejvyšší horu

Momentálně zažívám asi jedny z nejlepších dnů mého života ☺ Konečně jsme začali pořádně cestovat, ale abych nepřeskakovala…

Hned po Vánocích jsme si sbalili věci, naložili auta a vyrazili na dlouhou cestu okolo jižní polokoule severního ostrova. Jako první jsme navštívili hot pooly v horách, což je horká voda vytékající přímo z hor do udělaného bazénku s krásným výhledem na lesy a přírodu. Horká voda se dá také zastavit, tím si ji tedy po chvíli můžete ochladit, a nebo se jít zchladit dolů do řeky. Těšili jsme se, že si dáme i třeba nějaké to vínečko a relax, ale voda byla tak vařící (přes 50°C), že jsme měli pomalu problém tam i vlézt, natož nějak dlouho relaxovat a popíjet.

Ráno jsme si dali ještě studenou koupel v divoké řece a vyrazili směr Národní park (sopečného původu) Tongariro, kde se mimo jiné nachází i známá Hora Osudu z Pána prstenů. Na tento výlet jsem se těšila ještě před Zélandem, jelikož jsem velký fanda Pána prstenů a chci navštívit co nejvíce lokací, kde se tento film natáčel, včetně Hobita ☺ Vybrali jsme si jednodenní track Tongariro crossing, který se řadí mezi nejhezčí jednodenní tracky na Novém Zélandu. Blbé je, že tento track je pouze jednosměsný, pokud nechcete jít stejnou trasou zpět, což se ani nedá moc stíhat za jeden den, protože jen cesta tam je 20km. Naštěstí máme dvě auta, takže jsme hodili na jedno parkoviště (na konci tracku) jedno auto, odvezli se na druhé parkoviště (na začátek tracku), tam nechali druhé auto a vyrazili. První třetina tracku není nijak náročná, pak se ale začne lézt zprudka nahoru k sopce, kde si můžete vybrat, zda jít až nahoru na sopku nebo pokračovat ve tracku.

Celý track je na cca 10h a výlet na sopku byl další 4 hodiny, takže jsme si nebyli jistí, zda to stihneme, ale přeci jen jsme se rozhodli vyjít alespoň do půlky a zažít ten pocit, že stojíme na Hoře Osudu, kde se dobýval Frodo se Samem zničit mocný prsten. No můžu říct, že to byl opravdu VELMI náročný výstup! Terén byl takový černý písek se štěrkem a malými kamínky, které se pod vámi pořád boří, takže vám přijde, že jdete pomalu na místě. Stoupání je velmi strmé, takových 80° a my jsme se ještě vydali cestou, kudy se chodí dolů a není vhodná pro výstup nahoru. Po cestě nás všichni varovali, ať se raději vrátíme a jdeme správnou cestou, že tato je i nebezpečná. Takže jsme vylezli do více jak půlky, podívali se na krásné výhledy a vydali se dolů. To jsme ještě netušili, že cesta dolů bude snad ještě složitější. Tolik se to bořilo pod nohami, že jsem i několikrát sklouzla a upadla. A spadnout nějak špatně, tak se také můžete valit s kameny až dolů.

Nějak jsme to naštěstí slezli a vydali se dál, ještě nám totiž zbýval velký kus cesty. Zbytek tracku byl povětšinou do kopce a to pěkně strmého, někdy jsme museli i vyloženě šplhat po kamenech. Měsíční krajina, nádherné kopce, sopky, siřičitá jezírka, to vše jsme mohli vidět.

Tento track je rozhodně oprávněně zařazen mezi ty nejhezčí, i když je poměrně náročný. 

Další den jsme přejeli ke 2. nejvyšší hoře (opět sopce) severního ostrova Mt. Egmont (2514 m.n.m), známá také pod maorským názvem Mt. Taranaki, kde jsme se chystali další den na náročný výstup. Tento jsme jen popojížděli a udělali kratší výlety, například ke krásnému vodopádu poblíž hory. Druhý den ráno jsme vstali brzy ráno do krásného jasného počasí a měli hned lepší náladu na výstup a těšili jsme se, jaké krásné výhledy z vrcholu uvidíme. Zabalili jsme krosny, teplé oblečení, dostatek vody a pomalu vyrazili. Na tento výlet je důležité se dobře připravit, jelikož obecně zélandské počasí je velice nevyzpytatelné a konkrétně výstup na tak vysokou horu je velmi zrádný. Počasí se může změnit během minuty z 30°C vedra na 12°C zimu, déšť apod. A ještě, že jsme tak udělali, jen co jsme dorazili na začátek tracku, začali být mraky, zatáhlo se a podstatně ochladilo.

Řekli jsme si, že se to třeba ještě protrhá a nebo, že na vrcholu budeme nad mraky a bude tepleji a pokračovali jsme dál. Cesta začala celkem pohodově, příjemná kamenitá cesta do mírného kopce, které se postupně stávala strmější a strmější, terén byl ovšem stále ještě příjemný. Poté jsme dorazili k chatě, kde je možné přenocovat a tam si dali malé občerstvení a vydali se vzhůru na pekelnou cestu. Trasa nejprve vedla po strmých schodech ve skalách a na jejich konci nás čekal podobný terén jako na výstupu sopky v Tongariru. Tedy černý písek, štěrk, kameny, nohy se nám propadaly, přijde vám, že chodíte téměř na místě a kopec tak prudký, že máte pocit, že se snad převrátíte zády dolů. Po vyšlápnutí tohoto nekonečného příšerného terénu jsme se dostali ke skalám, kudy už nevedla žádná cesta, ale museli jsme šplhat.

Do toho se počasí ještě zhoršilo, výrazně se ochladilo, pršelo, chvílemi mi i přišlo, že zasněžilo, mlha všude kolem vás, že vidíte sotva 5m před sebe a do toho se hnala pěkná bouřka (ze které mám mimochodem panickou hrůzu). Cestou jsme potkali spoustu lidí, kteří se vraceli dolů s tím, že to vzdávají kvůli počasí a bouřce, někteří nás i varovali, ať to raději neriskujeme, že kameny budou kluzké a cesta bude více a více nebezpečná a abychom neprochladli. Ve mně koloval ale takový adrenalin a vzrušení zdolat vrchol této sopky, že jsem byla rozhodnutá, vyjít kopec za jakýchkoli podmínek. A tak jsme začali šplhat po kamenech výš a výš. Byla jsem opravdu hodně vyčerpaná i ta těžká krosna na zádech mi k tomu moc nepomáhala, byli jsme hladoví, ale nechtěli jsme si nacpat pupky a ztěžknout tak na výstup. Lezli jsme stále výš a výš, až jsme se konečně dostali na samý vrchol! Bohužel počasí bylo tak špatné, že jsme neviděli absolutně nic, v podstatě jsme ani nepoznali, že jsme už na vrcholu. Byla totiž taková mlha, že nebylo vidět téměř na krok.

Čekala jsem, že mě zaplaví nějaká vlna euforie, že jsem zdolala tuto obrovskou horu, ale nic se nedostavilo, takže jsem byla trochu zklamaná. Počasí se ale začalo ještě zhoršovat, takže jsme nahoře moc dlouho nepobyli a vydali se zpět dolů. Cesta dolů po kamenech byla velmi nebezpečná, kameny byly kluzké a stačilo jednou špatně položit nohu a mohli jsme se skutálet dolů. Jednou se to i málem povedlo, kdy kamarád došlápl na obrovský kámen, který se uvolnil a začal se kutálet a my jsme stáli pod ním. Naštěstí jsme stihli uhnout a vyhnout se. Kámen ale nabral obrovskou rychlost, letěl chvílemi i vzduchem a my se jen modlili, aby dole už nikdo nebyl a někoho tak nezabil. Tohle mohlo skončit opravdu špatně a já si v tu chvíli uvědomila, že jsme tu naší výpravu dost podcenili, když jsme se jako nezkušení, se základní výbavou vydali na jeden z nejnáročnějších výstupu na Zélandu a ještě v tomto počasí.

Už jsme byli ale téměř u schodů, takže jsme pomalu pokračovali a horu nakonec živí i zdraví slezli dolů. Na konci tracku se jako zákon schválnosti udělalo nádherné počasí, vylezlo sluníčko a my tak konečně uviděli horu v plné kráse a s obdivem jsme pozorovali jakého kolose jsme to vlastně pokořili.

Po tomto náročném výstupu jsme se další den vydali přes město Whanganui konečně do Wellingtonu, kde jsme oslavili Nový rok.

Popravdě musím říct, že jsem čekala daleko velkolepější Silvestr ve Wellingtonu jakožto v hlavním městě Nového Zélandu. Ohňostroj byl pouze o půlnoci a asi 3min a pak celé město celkem utichlo..ani v barech nebylo nijak narváno. Ale jelikož jsme byli dobrá parta, tak jsme si to užili i tak. Další 3dny jsme ještě strávili v tomto městě, celé jsme ho prošli, byli jsme v muzeu, které můžu hodnotit jako jedno z nejhezčích, nejmodernějších muzeí, co jsem kdy byla. Muzeum má několik rozlehlých pater, můžete zde shlédnout maorskou vesnici a různé vybavení, maorské tance, dále si tu můžete vyzkoušet simulaci zemětřesení a různých živelných pohrom. V dalším patře jsou dinosauři, dále patro oceánu a letecké společnosti Air New Zealand, kde se můžete posadit např. do 1. Třídy, shlédnout kostýmky letušek podle letopočtu, jak postupně se vyráběli, anebo vyzkoušet jednu z nejnovějších technologií tzv. kina, kdy si nasadíte takovou helmu a ta vás přenese do prostoru filmu a můžete koukat různě doprava,doleva, za roh a všude je kolem vás prostředí filmu, takže si opravdu připadáte, že se tam nacházíte.

Dále jsme se projeli v Cable Car, což je něco jako u nás lanovka na Petřín.

Také jsme zavítali na Wellingtonské letiště, kde jsou repliky postav z Pána prstenů a Hobita a nemohli jsme zapomenout,jakožto velcí fandové těchto filmů, na filmové ateliéry, kde se dá shlédnout film o filmu, jsou zde také repliky postav a různé předměty, co se ve filmu použili. 

Další dny jsme se vydali na nejjižnější cíp severního ostrova tzv. Cape Palliser, kde se nachází jedna z největších kolonii tuleňů na Zélandu a jsou zde krásné vyhlídky a malebný maják na kopci, na který jsme se také podívali.

A jelikož se už blížil datum našeho odjezdu trajektem na Jižní ostrov, vraceli jsme se zpět do Wellingtonu, odkud trajekt vyjížděl. Cestou zpět jsme se ještě zastavili ve skalách, kde se točil Pán prstenů, konkrétně scéna, kdy Aragorn, Gimmli a Legolas hledají armádu nemrtvých a projíždějí na koních těmito skálami. Já, jakožto velký fanda, jsem byla celá bez sebe, když jsem vstoupila na tyto místa a věděla, že tam před pár roky kráčeli tito herci a tvořil se tam jeden z nejlepších filmů ☺

V úterý 6.1.2015 jsme najeli auty na trajekt a směřovali na Jižní ostrov vzhůru za novým dobrodružstvím.

Plavba trvala cca 3h. Na Jižním ostrově ve městě Picton, kam jsme připluli, nás uvítalo krásné slunečné počasí a my se vydali směr město Motueka, kde jsme si chtěli najít práci na jablečném sadu.

Jelikož cesta byla dlouhá přes 150km, v půli cesty jsme přespali v krásném kempu u horské průzračné řeky obklopené horami, no prostě krásné výhledy. Využili jsme čisté vody a hned jsme se umyli, vyprali, umyli nádobí, zkrátka jsme řeku využili všemi směry :D

Další den jsme dojeli do Motueky, kde jsme si sehnali téměř ihned práci na jablečném sadu a začali v pátek pracovat. Tentokrát to byl thinning jablek, kdy se protrhávají stromy od ostatních jablek, aby se nelámali velkou váhou jablek větve a ostatní jablíčka měli dostatek prostoru pro růst. Tato práce mě bavila daleko více než na vinici, i když to byla velmi náročná práce. Strom musíte totiž projít ze všech stran a to i z vršku a některé stromy mívají i 4-5m, takže být neustále na štaflích a nosit je od stromu ke stromu. S tím, že každý strom je jinak placený, některý za 3.50, některé 1.70 atd. podle velikosti a objemu stromu. Takže jsme denně museli očesat alespoň třeba 100 stromů, abychom měli už slušný výdělek. Ze začátku jsem byla také trochu pomalá, než jsem se to naučila dělat rychleji a také jsme měli dost blbé stromy. Pak jsme odjeli ale na sad, kde byly malé stromky, sice za 1.70 dolarů ale daly se poměrně rychle očesat a jedna řada měla cca 240 stromků, kterou jsem udělala za 1,5 dne, takže jsme si pak vydělala téměř 220 dolarů za den. To už byl opravdu slušný výdělek a konečně jsem začala vydělávat dobré peníze. Také jsem si koupila konečně své auto, předělané na kempování. Takže v něm mám krásnou velkou postel s matrací, peřiny, polštáře, židli, nádobí, plynový vařič, chladničku apod.

Žijeme tedy všichni momentálně v autech už od 25.12.2014, jelikož tato práce je pouze na 2-3 týdny a pak se budeme asi opět někam přesouvat, takže nemá smysl hledat nějaký dům. Ale až na občasné stýskání si po teplé vodě na sprchu a lednici, mi tu v podstatě nic nechybí a žije se mi tu poměrně pěkně ☺